Příběh první

„Můj partner Jiří  žárlil na mou práci, pacienty, známé,“ vyprávěla Alice, zdravotní sestra.  „Mobilem mne hlídal na každém kroku, za každou maličkost mi huboval, ponižoval mě, sprostě mi nadával, strkal do mě, vyhrožoval mi, že pokud podám žádost o rozvod, děti dostane do péče on, prý má známé právníky. Bála jsem se zmínit se o všem, co se u nás děje, komukoli…“ Alice byla maminkou dvou dětí – dceři bylo osm let, synovi sedmnáct… Manželství nebylo dobré od začátku, stále v hlavě řešila, že odejde, ale neměla kam, bála se manžela, bála se začít žít jinde, budou jí chybět peníze, bála se podat trestní oznámení, situace se mohla poté ještě zhoršit…Dnes vidí, že to byla chyba, syn včera napadl surově sestru, otec ho ještě pochválil, že je dobře, když si doma bude umět udržet pořádek… Jestli se rozvede, ztratí syna, manžel pracuje u zahraniční firmy a syna si kupuje drahým oblečením a elektronikou… Dcera je na její straně… Alice pláče, nikdy si nepomyslela, že se rodina rozpadne, že sourozenci budou žít každý jinde… Ale nedovolí, aby syn ubližoval sestře. Ví, jaké to je, když rodina nefunguje, jak má…Ona s manželem dětem dobrý příklad nedali.

 

 Příběh druhý

Pan Jaroslav vytočil telefonní číslo intervenčního  centra. Dlouho se trápil, byl na všechno sám, před pěti lety mu vážně onemocněla manželka. Pečuje o ni stále, nyní je manželka o berlích, dlouhodobě užívá léky, má silnou cukrovku. Čtyřicet let jsou manželé a jen těžko se vyrovnávají s tím, že jejich nejmladší syn, třicetiletý, jim ubližuje. Bydlí s nimi, práci si nenašel a pokud ano, dlouho v zaměstnání nevydržel. Peněz moc nemá, a tak je pod pohrůžkou násilí vymáhá na otci, kterému je dnes přes sedmdesát let. Pan Jaroslav ale už nemá sílu živit syna, pečovat o nemocnou manželku a bránit se věčným útokům ze strany syna: strká do něj, posledně se otec uhodil o dveře tak, že ho musel ošetřit lékař. Zakazuje mu volný pohyb po bytě, přikazuje mu, kam může, kam ne. Syn ho násilím často vleče k bankomatu a nutí ho vybírat peníze a dávat mu je. Důchod sotva stačí na živobytí jeho a manželky, za chování syna se stydí, policii volal jednou, kdy ho syn surově napadl, bil ho do obličeje, zničil mu mobilní telefon poté, co slyšel otce, jak volá na linku 158.

Příběh Třetí

Začalo to krátce po svatbě. První facku jsem dostala ještě před porodem našeho prvního dítěte. Všechno jsem dělala špatně. Podle něj jsem neuměla uvařit pořádné jídlo, uklidit byt, vyžehlit košili, dokonce jsem prý neuměla ani nakojit syna. Neustále mě ponižoval, urážel, vyhrožoval. Zakazoval mi kamarádky, potom i rodiče. Bral mi všechny peníze. Výprask jsem dostala minimálně jednou týdně, napřed jen facky, později do mě i kopal. Jíst jsem mohla pouze s jeho svolením. Nebo mě dlouhé dny a týdny úplně ignoroval, vůbec si mě nevšímal, neodpovídal na mé otázky, dokonce mě – a později ani děti – nepozdravil. Jako bych byla pro něj vzduch. Vydržela jsem to dlouhých 16 let. Poté, co mě spálil horkou žehličkou, kterou po mě hodil a rozbil mi hlavu, jsem se rozhodla vyhledat pomoc a poprvé jsem přivolala policii. Dnes jsem se svými dětmi sama. Pořád se v noci probouzím, bojím se, že se všechno bude opakovat, mám strach z budoucnosti, bojím se o děti, obtížně si hledám přátele, a na nějaký další vztah s mužem ani nepomýšlím… (Ilona)

 

Příběh Čtvrtý

Čtyřicetiletý technik Petr se před několika lety rozvedl. Cítil se jako osoba ohrožená domácím násilím a bál se také o bezpečnost dětí. Společně s právníkem podnikl kroky, aby získal děti do své péče, a to i přes nesouhlas ženy. Podle něho bylo jejich desetileté manželství většinou šťastné. Nicméně jeho žena se chovala jako „Jekyll a Hyde“, její agresivita stoupala zejména, když se opila. Jako nejzávažnější incident označil Petr situaci, kdy jej manželka opakovaně bila svazkem klíčů. Držel v náručí malou dceru a žena mu pravděpodobně bránila v odchodu – chtěla, aby dcera zůstala s ní. Tento incident se stal v době rozvodu manželství. Petr utrpěl rozsáhlé pohmožděniny a sečné rány. Také během manželství docházelo k drobnějším incidentům, jež byly většinou vyvolány extrémní žárlivostí ženy. Obviňovala ho z nevěry a podezírala ho vždy, když musel být služebně mimo domov, nebo když se zúčastnil nějakého pracovního setkání. Petr trval na tom, že neměla žádný důvod k žárlení. Při jednom z incidentů, když se pokusil zabránit opilé ženě, aby usedla za volant, ho  napadla takovým způsobem, že mu poranila oko. Petr tvrdil, že nikdy ženu neuhodil, i když jí několikrát hrozil, že ji udá na policii. Nicméně nikdy násilné incidenty na policii neohlásil, ani se neobrátil na jiné oficiální instituce (s výjimkou advokáta), protože mu v tom – podle jeho slov – bránila pýcha.